Den Ratibora Poutníka - 14.3.2026

 

🌍 14 Dajliet 7534 (14.3.2026) oslavujeme 

🔥DEN RATIBORA POUTNÍKA🔥

✨V tento den uctíváme Ratibora, který dokázal ovládat síly Přírody a nejednou vrhl Síly Nebes proti nepřátelským vojskům, jak je uvedeno v letopisech. Je známo, že Ratibor pobýval v zemi Perunově (Persie) a v Dravidii (Indie), kde zanechal Védické traktáty, věnované léčivým silám Přírody. Také byl až donedávna uctíván Starověrci Příirodníky, kteří jeho traktáty uchovávali. V Marijské oblasti dosud existuje silná kasta Léčitelů, kteří jsou potomky těchto občin a kteří uchovávali a uchovávají Traktát Ratibora Poutníka, Příběhy Děda Berenděje, který popisuje, jak rozpoznat děti, které budou projevovat schopnosti k léčitelství a různým kouzlům. V tomto pojednání je také popsáno, jak vést naše děti k Přírodním Duchům, jak je s nimi seznámit a jak je naučit s nimi komunikovat.

✨V tento den je ve všech obydlích Starověrců nutné postavit do sklenice vody větvičky rybízu. Rybíz byl vždy považován našimi Předky za keř Bohyně Zímy, Mareny. Když se rozvinou rybízové listy, zima je z našich domovů vyhnána, rodinu opouští chladný vztah, nedůvěra, lži a klamy obejdou Rodový Svazek. Později, na Den Matky Syré Země a na Den Boha Vyšeňa, budou tyto větvičky přesazeny do otevřené půdy.

Sláva Ratiboru Poutníkovi! ⚡️

Sláva Bohům a Našim Předkům! ⚡️

Sláva Rodu! ⚡️

Všechny naše Slavné Dny začínají již v předvečer uvedeného data (viz článek Koljady Dar).

V současném kalendáři máme každý den zapsáno jedno jméno (nebo i více), jehož nositelé slaví svůj Svátek - Jmeniny. Je to vcelku novodobá věc, dříve to tak nebylo. Od pradávna byly v kalendáři zapsané jen významné osobnosti z našich dějin, lidé, kteří se něčím proslavili, něco dokázali....a měli svůj významný den, kdy na ně všichni s láskou vzpomínali a oslavovali takzvaný Svjatoden - slavný den. Tyto dny sloužily k výuce dětí, rodiče jim vyprávěli o našich Slavných Předcích, děti se učily lásce a úctě k minulosti našich národů. 

Národ, který nezná svojí minulost, nemá budoucnost!

🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲

PŘÍBĚHY DĚDA BERENDĚJE. 

PŘÍBĚH PRVNÍ. «STANIMÍR».

V prastarém lese pod korunami dubů a bříz porodila žena. A narodilo se jí dítě, které otec a dědové pojmenovali Stanimír. V nádherné noci, kdy hvězdy na obloze jasně zářily a měsíc osvětloval zemi stříbrným světlem se objevilo dítě, které čekal na Zemi velký Osud. V tu samou chvíli les ožil a zašuměl. Zvířata a ptáci s úctou naslouchali novému jevu a vítr jemně zafoukal, jako by vítal dítě.

Jeho matka Vlada, vědomá si tohoto osudu a zachovávající Zvyky Předků, položila na práh svého domu pelyňkový věnec a slaný chléb, aby zajistila ochranu pro své děti. Starodávné pověsti říkají, že Duchové přijímají toto znamení jako dobré. A budou se o to dítě starat, chránit ho před strašnými neštěstími a zlými pohledy.

Tatínek Jaromír vyrobil pro své dítě březovou kolébku. Pod ni položil měkký lesní mech, aby dítě mělo sladký a hluboký spánek. V noci, za svitu úplňku, rodiče tiše hovořili o budoucnosti svého dítěte a o tom co nastává. Doufali, že vyroste v moudrého a silného člověka, který bude přinášet Světu dobro. Každý večer Jaromír zpíval staré písně a vyprávěl Stanimirovi o historii jejich Rodu, starobylých hrdinech a činech velkých Předků. Měsíc, osvětlující světlou stezku mezi stromy, jako by ukazoval cestu k velkému Osudu, který byl Stanimírovi předurčen.

Lesní Duchové, kteří sklonili svůj Talisman nad kolébkou, jej vzdělávali a zdálo se, že i čas se zastavil v očekávání velkého naplnění. Jednoho dne se nejstarší Duch lesa, dědeček Berenděj, zjevil Vladě ve snu a řekl: „Tvé dítě je výjimečné a přináší Světlo do Světa. Chraň ho a svou silou bude sloužit každému dobru v dobrém skutku. Na tom bude stát Svět.“

A na místo, kde se Stanimír narodil, přicházeli Stařešinové vesnice, stejně jako Vedunové a Veduni: Bogomir, Zorjan, Darena a mnoho dalších. Každý přinesl dary přírodním Duchům: hrst malých bobulí, mnoho voňavých bylin, dary řeky a polí. Na znamení uznání požehnání dítěte ho chválili slovy a zpívali v hledání a ve světlých amuletech, protože každý z nich měl ten sen. Od té doby bylo toto místo nazýváno Posvátným. A o Svátcích sem přicházeli všichni s celými Rody, aby požádali o požehnání a oslavili nové dary pro své lidi v Přírodě. Všichni s pokorou a nadějí v srdcích. Vesničané věřili, že přítomnost Stanimíra je chrání a brání před zlými silami. 

Postupem času se pověst o narození Stanimíra stala starodávnou legendou, předávanou ústně. Lidé přicházeli z dalekých zemí, aby si ji poslechli a přiblížili se k místu, kde začal velký Osud. Děti, které vyrostly na těchto pověstech, vodily své rodiny ke stromu, kde se spojily, Oberegy se propletly. Tak pokračovala starodávná Tradice, spojující naše Rody nití Pozemských a Nebeských Rodů. Nití Jednoty a Slavjansko-Árijské Moudrostí. To místo existuje dodnes a jmenuje se „Stanomíra“. A Starověrci tam dodnes chodí a ochraňují ho.