Jak jsme přišli do BANÁTU

 Narodila jsem se v Čechách a prožila tam svých 54 let, na které s láskou a úsměvem vzpomínám.  Asi před osmi lety jsme se svým mužem oba pocítili nějaké volání dálek, prostě nás to táhlo někam do neznáma, hlavně pryč od civilizace, neustálého shonu a stresu, vstávání na budíka, brrrr.

Přesně v té době jsme se jakoby náhodou seznámili se dvěma lidmi, kteří byli rozhodnuti stěhovat se do Rumunského Banátu. Vyprávěli nám o krásách tohoto kraje, o českých vesnicích, místních lidech, jak se zde žije postaru,...

V Banátu je celkem šest českých vesnic, Češi zde žijí už dvě stě let. Přišli sem za Rakouska Uherska prý hlídat jižní hranici tehdejší naší společné říše. Banát je na jihu Rumunska až u Dunaje, který tvoří hranici se Srbskem.

Už za měsíc jsme si sbalili spoustu věcí a jeli jsme se sem podívat. Nebudete mi věřit, ale už jsme tady v Banátu zůstali. Nesmírně se nám tu zalíbilo, mám pocit, jako bych tu už někdy v minulém životě žila. Pravda, můj milovaný muž se ještě několikrát vracel do Čech pro další naše věci a zařídit vše nezbytné.

Nejvíc nám vyhovuje zdejší až rajský klid a pohoda. Nikdo nikam nepospíchá, ani ve městech, to byl pro nás šok. Jedete autem, najednou před vámi na silnici bača žene veliké stádo ovcí, jdou třeba půl hodiny, z obou stran se tvoří kolona aut, vůbec nikdo netroubí, nenadává, všichni čekají a usmívají se. Zdejší lidé Češi i Rumuni to prostě mají v krvi, jejích předkové po staletí pásli po kopcích svoje stáda dobytka, žili si svůj klidný soběstačný život, kam by spěchali, práce jim neuteče.

Pak je tu velice čisté životní prostředí, jsme v podhůří Karpat, daleko široko žádné  kouřící továrny, nejbližší město asi čtyřicet km. Pravda, byl by to problém, pokud byste museli často na nákupy, já jezdím do města asi pětkrát do roka. Vždycky se svezu s kamarádkou ze vsi, my už auto nemáme. Máme zdravé nohy, chodíme pěšky. Chůze je pro člověka přirozená.

Ani nic moc nekupujeme, chleba a housky pečeme sami, mléko na sýr a tvaroh dají kozy, brambory, kukuřici, zeleninu si vypěstujeme. Obilí na mouku koupíme od Rumunů, vozí nám jí až do vesnice.

Ráno vstáváme se sluníčkem, v létě klidně v pět hodin a v zimě se spinká minimálně do devíti. Krásně se naladite na přírodu, tak to bylo vždycky a tak to mělo zůstat.

Živíme se sběrem léčivých bylin a výrobou bylinkových preparátů pro zdraví. Přes léto chodí turisté od nás výrobky kupovat. Ráda si s nimi povídám o životě, chodí k nám krásně naladěné bytosti.

Žijeme opravdu velmi skromně, vystačíme si s málem. Největším pokladem, co se týká hmotných věcí vždycky bylo mít svůj vlastní dostatečně velký pozemek a na něm zdroj vody. Postavíte si obydlí, třeba jednoduché z přírodních zdrojů, něco dáte do země, ono to vyroste, hned je to veselejší než ve městě.

Každý z nás je jako rádiový vysílač a přijímač v jednom, každý máme své naladění, svojí stanici a přesně to, co vyzařujeme do okolí k nám přichází zpátky. Potkáváme takové lidi, zažíváme takové situace, i informace k nám chodí podle našeho naladění.

Přeju všem lidem překrásný den, cítíte li volání, nebojte se změn!

S láskou Mislava.